Kapitola 1.

15. května 2017 v 22:04
Byl večer. Oranžové slunce se sklánělo k obzoru aby po sobě nechalo jen šmouhy zbytků barev na temnající obloze. Slunce, které se ještě před chvílí lesklo dívce ve vlasech pomalu mizelo, bralo si zpět svůj závoj ze zlatých paprsků stříbrem protkávaných. Koruna nebe se ukládala k spánku, zatímco místo sebe na oblohu vložila perlový šperk. Temný baldachýn skvoucí se diamanty, korunován broží z jediné bílé perly se rozprostíral krajinou. Na své flétny hrál vítr něžnou ukolébavku, tóny něžně dopadaly na zem jako sněhové vločky a místo toho, aby se rozpouštěly na teplé zemi se pomalu ztrácely v ozvěnách kopců.

Bylo téměř jedenáct hodin, zbývala poslední hodina dne. Ve vlaku seděla dívka se zavřenýma očima, v uších sluchátka. Po nepříjemném dni se jí nechtělo nad ničím přemýšlet a tohle byl spolehlivý způsob. Někdy se dívala z okna, ale dnes neměla chuť, ani náladu. Nevzrušeně projížděla krásou, kterou si neuvědomovala. Vak zastavil. Zastavil mimo stanici, ale dívka si toho nevšimla. Ani neotevřela oči, věděla, že jí zbývá ještě několik zastávek. Chybějící hlášení si neuvědomila, přičítala to hudbě, nikterak hlasité, že ho přeslechla. Mýlila se. Vlak nestál dlouho, jen přesně tu chvíli, kterou by někdo potřeboval k nástupu. Nic zvláštního se nestalo, světla nezhasla, okna nepopraskala, jen strojvedoucí si otřel pot z čela. Neuměl vysvětlit proč, ale něco ho přinutilo zastavit. Neuplynulo mnoho času od opětovného rozjezdu a dveře kupé se otevřely. Dovnitř vešel mladý muž v obleku, vypadalo to, jakoby právě nastoupil.
"Máte tu volno?" zeptal se dívky zcela zbytečně. Byla jediným cestujícím v tomto kupé.
"Samozřejmě," pootevřela jedno oko, aby zjistila, kdo je nový příchozí. Lhostejně obrátila hlavu k oknu, předstírala, že se dívá ven, ale pečlivě zkoumala odraz v okně. Mladý muž, něco kolem 27 let. Mohl mít dostudovanou vysokou školu stejně dobře jako mít za sebou 8 let práce. Usoudila, že první varianta je pravděpodobnější. Černé vlasy měl pečlivě sčesané, působil velice elegantně. Hnědé oči upíral na malý kufřík, který položil na sedačku vedle sebe a právě ho otevíral. Vzal si několik papírů, do kterých se zabořil zrakem. Usoudila, že jí nehrozí nebezpečí a zase zavřela oči. Po několika minutách jí to ale nedalo, a tak čas od času pootevřela oči, jen maličko, aby to pořád vypadalo, že spí. Muž, usazený naproti, se usmál. Nevěděla, že jemu ujde málo co.

Když odvrátila hlavu, věděl, že ho bude sledovat. Choval se tedy tak, aby nevzbudil žádné podezření. Nedalo to mnoho práce, stačilo vytáhnout z kuřfíku několik málo papírů. Prohrábl si vlasy a začetl se. Několik minut jí nevěnoval pozornost, terpve pak se na ni podíval. Měla zavřené oči, které se jednou za pár minut pohnuly. Prohlížel si ji, ale dával si pozor, aby se na ni nedíval přiliš dlouho, mohla by začít být obezřetnější. Zaregistroval hnědé delší vlasy, podle hnědého obočí a tmavých řas mohla mít i hnědé oči. Nemýlil se, ale zatím to považoval za doměnku. Nebyla velká, ale ani příliš malá, to samé platilo o její váze. Pomyslel si, že na fyzickou práci je stavěná, ale v případě potřeby se nejspíš uměla proměnit v křehkou květinku. Překvapilo ho, že není téměř nalíčená. Věděl že mladé dívky se rády líčí, zvlášť v hlavním městě, ale ona měla jen slabé stíny a korektorem zakryté drobné vady na kráse. Podíval se znovu do papírů a něco si pro sebe zamumlal. Znovu si ji prohlédl a odhadl její věk na 20 let.
"To by odpovídalo," tiše prohlásil. Vlak zastavil a dívka otevřela oči. Rozhlédla se, vyhlédla z okna a ubezpečila se, že zbývá ještě jedna stanice. Měla pocit, že má zkreslené vnímání času, jako by jela věčnost a přece to tak dlouho netrvalo. Dospěla k závěru, že je jen nervózní z toho muže. Jako by s ním vstoupilo něco tajemného. Zavrtěla hlavou a usmála se, upravila si hedvábný šátek, který měla přes sebe ledabyle přehozený a znovu se opřela.
"Slečno, nemáte propisku?" ozvalo se dřív, než se stihla pohodlně opřít.
"Tady," podávala mu ji, "ale příští zastávku vystupuji."
"Potřebuji si poznamenat jen pár řádků," uklidnil ji. Místo odpovědi se jen usmála.
"Můžu na vás dostat telefon?" překvapil ji o chvíli později.
"Co prosím?" zeptala se.
"Telefonní číslo, slouží k tomu, aby si dva lidé mohli zavolat," zažertoval.
"Aha, ano, no já nevím, nezám vás," měla trochu strach.
"V pořádku, jezdíte tímhle vlakem často?" zněla další z otázek.
"Proč se ptáte?" ptala se obezřetně.
"Rád bych vás ještě někdy viděl," usmál se. Vlak začal brzdit.
"Promiňte, už musím jít," chopila se příležitosti, ale on se tak snadno nedal.
"Prosím," přemýšlel, proč to dělá. Měl zvolit jiný způsob, pomyslel si, takhle to bude nadlouho.
"Příští pondělí, večer," řekla řed tím, než opustila kupé, "nashledanou."
"Nashledanou," odpověděl. Na brzkou shledanou, doplnil tak, aby ho neslyšela a spokojeně se usmál.
 

Kam dál

Reklama